Sněží, sněží, prší, sněží a… zase sněží… Aneb zimní bublina v Krkonoších


Bláznivá, pekelně náročná, hektická, ale každopádně úžasná… tak nějak by se dala popsat právě „skončená“ zima. Podle původních plánů měla od začátku prosince trvat do konce března, nicméně nestalo se tak. Důvody byly de facto dva – většina republiky „je v jaru“ už od února a za druhé máme tu toho vira a přeinstalovat to zatím neumíme…

V Krkonoších byl asi nejkritičtější leden, ale pořád jsme obstojně lyžovali. Proto mi přišlo dosti zvláštní, když se mě před únorovým Kilpi Lyžařský Běžecký Kemp – únor účastníci ptali, jestli se akce uskuteční, jestli je sníh. „Co je to za otázku? Samozřejmě!“ Pak jsem ale na sociálních sítích našla, že se Praze jezdí v tričku na kole a kvetou petrklíče.


Takže když za 3 dny na tuto komunikaci klienti vyjeli na Černou horu, nestačili se parádnímu prašanu divit, prostě jinej svět. Navíc prosvítalo sluníčko (takových dní bylo opravdu poskrovnu). Takhle božsky nám Krakonoš dopřál pouze v sobotu. V neděli přišla exkluzivní sprcha (takhle protečená jsem nebyla už docela dlouho – po nohách tekly čůrky deště, rukavice byly na ždímání, nicméně bunda Lexay od Kilpi posloužila velmi dobře a tělo jsem měla pohodlně v suchu a teple). A tak se na březnové kurzy (jak na Kilpi Lyžařský Běžecký Kemp – březen, tak na kurzy pro APUL či další asociace, kterým jsem měla zajišťovat lyžařskou výuku) přihlásilo velmi málo účastníků a kurzy se zrušily.


Když už jsme u těch Kilpi Lyžařských Běžeckých Kempů, tak prosincový termín proběhl ideálně podle plánu. A na lednový termín dorazilo 20 účastníků, takže jsme museli být dva instruktoři. Což byla zase další super zkušenost!


Skočil k nám ten bláznivý vir a areály se uzavřely…

Na jednu stranu mě mrzí, že už to všechno skončilo, že ještě nemůžu postávat, poskakovat popojíždět, popobíhat na úzkých či širokých prkýnkách a předávat dalším to, co jsem se sama naučila. Na stranu druhou jsem docela ráda, neb toho bylo opravdu hodně. Však počítejte sami: od půlky prosince jsem na lyžích (běžeckých či sjezdových) odučila téměř 55 dnů – osm hodin denně, spíš víc. Na kurzech výuka probíhá až do večerních hodin, včetně video rozboru či přednášek. A necelých pět dní (abych se nenudila) jsem strávila na soustředění s dětmi z Biatlon Klecany. Se svěřenci z BKL Machov jsme v denním kontaktu aspoň prostřednictvím sociálních sítí… To znamená cca 450 hod výuky, hlavou mi prošlo více než 130 jmen (ke každému jménu ale člověk musí umět přiřadit 3 postavy – 1 běžce na lyžích, 1 sjezdaře a 1 civilistu). Od začátku ledna do 8. března jsem měla celých 10 „volných“ dnů bez výuky. Deset dnů na vysypání přebytečných jmen z hlavy, na vyprání, na dohnání hořících restů atp. To už člověk ani nevybaluje, ani nebalí, tak trochu rezignuje a když odjíždí v 6 ráno, začne balit v 5, neb večer na to rozhodně nemá sílu.



Když ale člověka práce baví a má k sobě aspoň jednoho, dva, tři super parťáky, o které se může opřít – což já rozhodně mám, tak ho ani takovej fičák neodfoukne a přežije to relativně ve zdraví (mentální musí posoudit ostatní)!

Jizerská 50

Vlastně jo, ještě bych zapomněla, jeden víkend jsem neučila, to jsem jela na „dovolenou“ na Jizerku – ne závodit, ne na kukačku, ale dělat servis do žlutého Toko stánku. K odpočinku to mělo docela daleko, ale když je sehraná parta lidí, tak se baterky dobíjí i když člověk musí být v 5 ráno ve stopě, kdy má zkusit odhadnout, co se sněhem stane během příštích min 4 hodin do startu první kategorie a co se s tím bude dít i později, neboť nemažeme jen profíkům, ale také celé veřejnosti, která startuje postupně a na trati nebude ani 2, ani 3, ale určitě více než 4 hodiny. A my nechceme, aby se na tom trápili, chceme, aby si ten svůj závod užili.



Jak to lze přežít?

Co je ale na výuce nejhorší? Když je vlezlo a vlhko okolo nuly, tak se správně obléknout. Aby člověku nebyla zima (ona ta vlhkost stejně vždycky si najde skulinu a vleze do bundy, potvora, ale aspoň ať se to co nejvíc oddálí).


Protože zmrzlý instruktor, je protivný a nevrlý instruktor, a to prostě nechceš! Takovýho instruktora nebrat! Já bych s takovým rozhodně na svahu nevydržela…

Pro letošek se mi na výuku běžeckého lyžování (cca 3 hodiny postávání u stopy) velmi osvědčila tato kombinace oblečení Kilpi: funkční tričko MERIN a přes něj JAGER (někdy jen JAGER), dále bunda ADISA a nahoru VERNON. Ten má i parádně sedící kapuci, takže když bylo joo, vlezlo, tak mě kapuce krásně zateplila. Na výuku si s sebou vždy do „kapsy“ přibalím nepromokavou bundu HURRICANE, kterou v případě zimy převleču přes vrchní bundu, abych zabránila pronikání větru a hned je o poznání tepleji.

Na výuku sjezdového lyžování obvykle nosím vlněná trička MERIN a JAGER, přes páteřák vesta VERNON příp. vesta KENAI a bunda LEXAY. Kalhoty KEKU mi slouží už dva roky úplně báječně. S sebou si v případě sychravého počasí přibalím i pláštěnku TEAM RAINCOAT.



Lyžování pro sebe samu

A když si chci jít zalyžovat sama? Proč? Za prvé se mi chce si protáhnout nožičky a za druhé, člověk se musí udržovat a vědět, co vlastně učí…

Na běžky je v 6 ráno ideální doba. To vědomí „nobody, nowhere“ je nejbáječnější, prostě jen sám člověk a hory okolo něj, ticho a klid, tma, příp. rozbřesk. Jediné, co tyhle zážitky může pokazit je každodenní „hančování“ ve 20 cm čerstvého sněhu anebo umrzlý mokrý sníh z předchozího dne. Prašan je samozřejmě lepší varianta, nicméně každý den hledat lyže pod vrstvou sněhu se za chvilku přejí…

Většinou mi na sjezdovkách stačí ta ranní hodinka na rozlyžování a mám lyžování pro sebe dosti a ráda jdu učit. Nicméně když mi odpadl kurz, tak jsem využila nabídky a jela také jednou to omrknout do zahraničí – do Flachau. No, sama. Samotnou mě to 1) úplně nebaví, a za 2) kolegyně potřebovaly trochu pomoct zabavit své puberťácké ratolesti. Takže z dovolené byl parádní mix vlastního lyžování, zkoušení mini demíček (synchro), zabavování puberťáků (kluků), takže poskakování ve snowparcích a občasné intervence k jízdě mlaďochů. Světe div se, oni si i občas nechali říct, což maminky (ne)libě nesly…!


Děkuji všem za neskutečnou zimní jízdu! A už teď se těším na další, i když běhání, kolečka a bike mi už docela chybí…