top of page

Životní výzva sporťáka – rakovina (II.)


Nedávno jsem se rozhodla přenechat ve svém blogu místo pro seriálek o osobní zkušenosti sporťáka s nepřítelem jménem rakovina. V prvním článku Míra Brooš popisuje „jak k rakovině přišel“, na což na následujících řádcích navazuje...

Celou dobu, kdy jsem obcházel různá vyšetření se mi honily hlavou myšlenky typu: mám raka, nemám raka, co mám vůbec za raka, je to léčitelný rak a podobně.

První návštěva ORL specialisty

Když jsem poprvé přišel na ORL a pan doktor, který nakonec byl i součástí mého operačního týmu, mi začal ukazovat podrobné CT mého krku a hrudníku, začalo jít do tuhého. Od začátku jsem věděl, že je to člověk na svém místě, že je to profesionál a že se se mnou rozhodně nebude mazlit.

Analýzu CT jsme procházeli od úrovně uší (na krku pod uchem jsem měl první, a dle mého, nejstarší nádor) postupně sjížděli dolů po krku až k oblouku aorty. Na snímcích bylo velmi dobře vidět, co všechno do mého těla nepatří, co je tam navíc a co všechno tedy musí pryč. Od začátku jsem tušil, že jsem rakoviny plný a byl jsem na podobné připraven. Ale když mi začal vysvětlovat, co vše se při operaci může stát a jaká jsou rizika, nohy se mi podlomily. A to jsem seděl na židli. Co vše se mohlo stát vypisovat nebudu, ale zmíním jen ty, z mého pohledu nejzávažnější možné komplikace: možné poškození nebo dokonce trvalé zničení hlasivek, přerušení krční tepny a možné následné neprokrvování mozku, tudíž možné ochrnutí, poškození ohybačů hlavy či poškození nebo přerušení nervů ovládajících ruce a záda. Moje „nebezpečné“ adrenalinové (rafting, horolezectví, MTB atp.) koníčky mě vždy tak nějak připravovaly na možnost smrti, ale probrat se po operaci a zjistit, že nemůžu mluvit anebo, že jsem mrzák, na to jsem nikdy připravený nebyl. S tím jsem se musel nově vyrovnávat, a trvalo mi to hezkých pár dní.

Ohleduplnost nebo sobectví?

​Ještě jsem se nezmínil, že mám rodinu a dvě malé děti. Manželce jsem sice řekl, že jdu se štítnou žlázou na operaci a zmínil jsem se o několika možných komplikacích, ale o rakovině a závažnějších komplikacích jsem pomlčel. Hned v počátku, když mi byla sdělena diagnóza, jsem si uvědomil, že nechci, aby mé okolí bylo ovlivněno novým stavem věci a změnilo přístup ke mně. Aby mě někdo začal litovat apod. Chtěl jsem, aby se všichni i nadále ke mně chovali jako ke zdravému člověku. Připadal jsem si tak zdravější a nemusel jsem se (a ani jsem na to neměl čas) utápět v nějakých depresích. Překonání počátečního šoku a srovnání se s rakovinou v první řadě probíhá v hlavě, pokud se k vám ale okolí ze dne na den začne chovat jako k nemocnému (teď mluvím zejména o nejbližším okolí) i vy můžete podlehnout této „iluzi“ přestože jste ještě včera, když jste o diagnóze rakovina nevěděli, byli zdraví jako řípy. A hlava a následně i tělo s touto (ohleduplností k nemocnému od nejbližších) jen těžko dokáže bojovat a časem i vy přistoupíte na to, že jste vlastně strašně nemocní.

Můžete si říkat, že jsem byl sobecký a bezohledný, ale byla a je to má nemoc a moje první povinnost byla uzdravit se. A tak jsem k tomu také přistoupil.

Dál jsem sportoval, chodil jsem do práce a věnoval se naplno rodině. Jediné, co jsem změnil, byla každodenní hodinová (osobní) meditace věnovaná celkové regeneraci a pokusu o separaci nádorů od nepoškozené tkáně. Věřte mi, když tuto větu píši, necítím se u toho dobře. Rozhodně nejsem žádný vyznavač východní medicíny, šamanismu různých sfér a podobně. Ani jsem nepočítal s tím, že by všechny nádory jako máchnutím kouzelného proutku zmizely. Spíš jsem měl v hlavě to, abych své tělo připravil na dlouhou a náročnou operaci. Prostě takový pokus o přípravu.

Jdeme na to!

Po operaci

​​Když jsem nastupoval do nemocnice Motol, dalo by se říci, že jsem byl připraven, jak nejlépe to šlo. Psychicky v pohodě a vyrovnán, fyzicky jsem na tom byl také dobře, takže jsem do toho šel na plno. V pondělí 18. 9. v 9 ráno měla začít operace. Měl jsem dva týmy chirurgů: jeden, který měl čistit krk, druhý, který měl čistit hrudník.

Po narkóze jsem se probudil a začal vnímat okolí až okolo 8. hodiny večerní (ten samý den). Operace trvala přes 7 hod (jen pro informaci, transplantace srdce trvá také 7 hod). Otevřel jsem pusu a promluvit: „Super, mluvím, sice ochraptěle, ale ano, mluvím. Druhá pozitivní věc, hýbu všemi končetinami“, i když ne úplně všude jsem měl cit. Třetí pozitivní věc, neotekl jsem, takže jsem nemusel mít slavíka. První negativní věc, neprobral jsem se na JIPce ale na ARO a probral jsem se mnohem později, než jsem počítal, takže jsem byl trochu vystrašený z toho, že manželka neví nic, a že mě bude nahánět vynervovaná po motolské nemocnici. Vzápětí mi bylo vysvětleno, že každá takhle dlouhá operace vyžaduje, aby pacient několik hodin zůstal na ARO např. kvůli dlouhé intubaci. Takže jsem se mohl uklidnit…

Pobyt v nemocnici vezmu tak nějak hopem. V úterý ráno mě šoupli na JIP, ve středu odpoledne mě přesunuli na pooperační a v pátek odpoledne mě poslali domů. Nutno říci, že má rekonvalescence byla dokonalá a i během takhle dlouhé operace nepřišla sebemenší komplikace a skoro vůbec jsem nekrvácel. Co jsem se bavil s asistenty operatérů, všichni byli zaraženi a překvapeni, že mé tělo takhle dobře spolupracuje a že se nevyskytl jakýkoli problém, a to i během prvních dvou dní po operaci, ty bývají hodně nebezpečné kvůli všemožným infekcím.

V pátek jsem tedy odfrčel domů, kde jsem si plánoval tak 7–10 dní poležet v posteli, nadále regenerovat a sledovat seriály, filmy a číst si. Jak ale asi tušíte, operací to nekončí. Čekala mě ještě spousta vyšetření a také léčba radiojódem v Motole na klinice nukleární medicíny.

Ale to až v dalším dílu…

V cíli Vltava Run 2019


Comments


bottom of page