Životní výzva sporťáka – rakovina (I.)


Obvykle mám svůj blog uzavřený pro své vlastní články, nicméně, když se na mě obrátil Míra Brooš, že by rád někde publikoval svůj seriálek článků o překonání rakoviny i s tím, že i v průběhu léčby zůstal sporťákem, nebylo o čem přemýšlet a je mi potěšením, že jeho články budou publikované právě tady!

Ještě, než se rozepíšu, tak bych chtěl vysvětlil, proč vlastně tato série článků vzniká, o tom, jak jsem na to přišel, co všechno mě čekalo, jak jsem se s tím postupně popasoval, jaké procedury mě čekaly a jak jsem sportoval a užíval života během celého léčení.

Za prvé: Jelikož jsem celou touhle svinskou anabází prošel „z mého pohledu naprosto v pohodě“, tak se o rakovině bavím jako o čemkoli jiném. Myslím si totiž, že široká veřejnost se tomuto strašákovi záměrně vyhýbá a raději všichni (bláhově doufají), že jsou nesmrtelní. Opak je ale pravdou a z mého pohledu rakovina pomaličku aspiruje na jednu z opravdu drsných civilizačních chorob. Pak ale člověku doktor řekne „máte rakovinu pane“ a dotyčného tímto prohlášením mírně řečeno rozseká. Myslím ale, že v mnoha případech není diagnóza „rakovina“ smrtelný problém. Mnohdy to není ani extrémně vážný problém, zejména když se na ní přijde včas. Tím samozřejmě tuto nemoc nechci nikterak bagatelizovat, na rakovinu umírá obrovské množství lidí, to je bez debat. Spíše vás chci pozitivně naladit k dalšímu čtení.

Za druhé: nedávno jsem si na Seznamu všiml článku, který poukazoval na mladého muže studujícího lékařskou fakultu se zaměřením na onkologii a kterému během studií diagnostikovali rakovinu. Přestože je tato nemoc velice osobní, dotyčný popisuje svou léčbu, sdílí fotky a videa ze svých vyšetřeních na Instagramu a tím provádí osvětu. Já Instagram nevedu a na FB v podstatě vůbec nechodím, proto jsem přemýšlel, kam bych mohl své poznatky „udat“. Vzpomněl jsem si na bývalou šéfredaktorku outdoorového portálu a domluvili se. A teď můžete můj seriálek číst na jejím blogu!

Jak to všechno začalo?

Považuji se za všestranného outdoorového sporťáka, který sice nepodává top světové výkony, ale za to si sportování v přírodě opravdu užívá; od raftingu, přes kolo, treking, skály, ferraty, lyže, prkno, freeride až po VHT, k tomu jsem přičuchl ke všemožným outdoorovým a intdoorovým sportům, a i takovým věcem jako golf, tradiční lukostřelba apod. O zábavu tedy opravdu není nouze v průběhu celého roku. Jelikož neumím věci jen tak šolíchat, za těch 25 let sportování přicházela různá zranění, několikrát mi šlo regulérně i o život (mimochodem, to je dobrá průprava pro překonání rakoviny). S raftingem jsem před pár lety seknul, protože jsme se přibližovali extrému a já jsem si uvědomil, že nechci umřít utopením.

Ale zpět. V letech 2013–16 jsem přijal práci, ze které se velice rychle vyvrbila extrémně fyzicky a psychicky náročná záležitost. Denodenní stres, který se dal krájet. Koncem roku 2016 jsem musel skončit. Když se na to koukám zpětně, odchod měl přijít o dost dříve. Pro mé zdraví už bylo pozdě. Už v tu dobu se mi vyklubal na krku pod uchem první nádor. Tenkrát jsem to připisoval nějakému zranění. Jelikož se „bulka“ nezvětšovala, neřešil jsem to, a tak nějak jsem jí přijal. I během této šílené práce jsem standardně sportoval, na jaře kolo a treking, v létě lezení po horách v zimě jeden až dva týdny na lyžích a prkně. Únavu jsem vždy připisoval náročné práci a sportovnímu nasazení.

Koncem roku 2016 jsem změnil práci. A začala být najednou „pohoda“, tím se samozřejmě zvýšily sportovní objemy. Únava se zvyšovala a já si na jaře 2017 pořídil kvalitní suplementy BCAA se zvýšenou podporou přenosu kyslíku do svalů, multivitaminy, něco na klouby a na srdce. A koncem března jsem si najednou všiml nové „boule“ na krku, těsně nad klíční kostí. To mě zarazilo. Ale stále mě to nedonutilo zajít si k doktorovi (v tu dobu jsem se stále ještě považoval za nesmrtelného). V květnu a červnu jsem zmírnil sportovní náročnost a vysadil všechny „kamarády“ (suplementy), které mi pomáhaly se sportem a následnou regenerací. Tak nějak jsem si říkal, že by to mohla být nějaká (alergická) reakce na nějakou složku v nich obsaženou.

Koncem července jsem ale přestal váhat. Přestože jsem se cítil dobře a nepozoroval jsem na sobě žádné zvláštní stavy, ať už během sportu, po sportu či v klidovém stavu, a konečně se vydal k lékaři. Nejprve za mým praktikem: nejprve prohmátnutí boule a pak okamžité doporučení na endokrinologii. Tam jsem byl přizván z kraje srpna, a ještě týž den proběhlo sono vyšetření, ze kterého bylo zřejmě, že moje boule není nic nezávažného, ba že se jedná o průšvih. Lékaři odhadovali problém štítné žlázy a uzlin na krku. A ihned jsem byl odeslán na CT. Výsledky z CT byli za pár dní na světě, a když si je endokrinoložka prohlížela, poprvé jsem dostal strach. Nejen, že byla jak vytesaná z kamene, ale okamžitě mě poslala na rentgen hrudníku a také na krev na testování veškerých rakovinových markerů. V tu chvíli to vypadalo, že ten bordel na krku jsou v podstatě jen metastázy a teď záleželo odkud se berou. Po výsledcích se relativně uklidnila, protože i nadále mohla pracovat s původní hypotézou o problému štítné žlázy.

Jelikož nejsem zvyklý chodit dlouho kolem horké kaše, navíc jsem se trochu uklidnil, sesbíral sebedůvěru, tak jsem se na rovinu zeptal, co to tedy je. Tady musím říci, že celou dobu, co jsem si tímhle procházel, jsem měl štěstí na doktory. Endokrinoložka mi začala odpovídat oklikou, citlivě a opatrně, že jsem po chvíli sám řekl to slovo „rakovina“. Jelikož jí měla jak moje máma (prsu), tak otec (štítné žlázy) a oba ji zdárně překonali, nemusel jsem ani moc bojovat, abych mohl to slovo vyslovit. Papilární karcinom štítné žlázy není obvyklou formou rakoviny a je dobře léčitelná. Bohužel, tento karcinom se velmi často dědí z otce na syna, což byl i můj případ. Můj druhý dotaz, poté, co jsem lékařku ujistil, že se cítím opravdu dobře byl, jestli mohu sportovat. Že jsem do teď sportoval a byl jsem v pohodě. Bylo mi řečeno, že ano. A to mě dost uklidnilo a týden na to jsem si zaběhl můj první půlmaraton.

Bylo to pár dní potom, co mi dělali punkce (mimochodem pěkně bolestivý svinstvo) a byl jsem ujištěn, že je to štítná žláza. A pár dní před tím, než jsem šel „navštívit“ motolskou nemocnici. Sice se jednalo o rakovinu dobře léčitelnou, ale nádorů v mém těle bylo víc, takže musely co nejdříve pryč. Půlmaraton jsem si zaběhl jen pár dní před tím, než mi můj budoucí operatér začal vysvětlovat, co by se všechno mohlo během operace a po operaci posrat...

#sport #rakovina #zdraví